Literaturisté

  Petr Zemek

PAMATUJ

Odpolední šero v kavárně

s prvorepublikovými foty.

Poezie čiperně běhá

mezi svými hosty.

Má něco do sebe,

holka jedna!

Necudně romanticky

se podbízí

a ke každému džbánku

na tácek připíše:

„Pamatuj na všemohoucího!“

Chtěl bych se s ní milovat.

Divoce a hrubě

na kulatém stolku

v zátiší s kavárenskými povaleči

a smradlavým popelníkem.

I za cenu zplození

odporně kulhavých metafor.

„Pamatuj na všemohoucího!“

Večer (nebo ráno?)

přijímám na stříbrném tácku účet.

Platím za všechny kluky:

Za klauna Hraběte, holubáře Hrabala

a i tomu ušatému Kafkovi

za jeho schizofrenii

(mimochodem – lahodí mi víc a víc).

Když pak usínám na předměstí

za starým paravanem,

který mi věnovala jedna holka z Hanoje,

chci se milovat a pít.

„Pamatuj na všemohoucího!“

JARO II.

To je ale pohledné jaro,

když takhle na Velký pátek

začne sněžit

a na Golgotě se rouhají Kristu.

Ještě včera v naší čtvrti

vyhrávala viola

opilcům a mladým dívkám

nadupané cajdáky.

A vůbec nikdo se netvářil pietně.

Ani když si zima,

s marnivými brilianty

a rozkošnickou přetvářkou,

lehala na rozklížené máry.

A mně se zrovna tu noc

zdálo o Tobě.

Viděl jsem květiny.

Celé koberce květin.

Byli jsme spolu v prosluněném kostele.

A kromě těch orchidejí a růží

tam byly zástupy lidí.

A taky se netvářily pietně.

Měla jsi závoj

mezi těmi vlhkými

a historicky cennými stěnami,

ze kterých všichni ti svatí

vážně hleděli

na už trochu rozjařené svatebčany.

Ráno jsem vstal do nezvyklého ticha.

Třesoucí se rukou jsem odhrnul závěs,

který měl světlý vzor,

abych vzápětí spatřil smrt.

Nikdy jsem se jí nebál

- je to ženská, jako každá jiná,

ale to ráno,

když jsem viděl ty holé máry

a bílou paní zimu,

kterou znám z leckteré pohádky,

jak zabíjí nevinnost,

to dnešní ráno jsem dostal strach.

A ona ustala ve vraždění.

Pohlédla mi do očí

a sinavost z její tváře zmizela.

Myslel jsem, že chce třeba koňak

a honem jsem vzpomínal,

kam jsem tu flašku včera dal.

Ale kdepak! Ani kapku alkoholu!

Bez okolků mi hned vážně začala vysvětlovat:

„Pane, krása je jako svatá rakovina.

A láska je jen jejím odrazem v zrcadle na starém zámku,

kde si obě nechutně pochlebují.

Pane, krásy i lásky je moc.

Neplačte.

To, co dnes utratím,

zítra bohatě rozkvete.

Ale Vás pane, Vás je mi líto.

Jste totiž požitkář.

Příliš mnoho milujete.

Tak moc, že z toho zvracíte.

A lidé si šeptají: To je ale troska.

Brzy umřete, pane. A bude to moc bolet.

Je mi to opravdu moc líto,

ačkoliv jsem bezcitná jak poslední děvka.“

Ještě nepatrnou chviličku sledovala moji tvář.

A potom se,

s charismem nejpovolanějšího filozofa,

vydala dorážet zbytky raněných.

A mně to ráno přišlo vhod.

Už jsem pak jen snil.

Bolelo to, to je fakt.

Ale když si představíte, že nakonec umřete…

Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte,

jak za mnou přišel do práce

a pomáhal mi lepit sádrokartony.

Potom jsme šli „Na špici“

a ožrali se

s patnáctiletýma holkama,

které pořád říkaly

„ty vole“.

A venku zase slídilo jaro.

U HROBU BÁSNÍKOVA

Všichni už odešli

a hřbitov zůstal zaplněn.

Šumí stříbrné smrky

a svíce si začaly vykládat

o tom,

že plamen není asi to poslední.

Všichni už odešli,

jen dívka v bílé říze

stojí u hrobu básníkova.

Rovně a smutně.

Jako klavír,

který byl opuštěn svým Mistrem.

Jen vzpomínky na slavné turné.

        Tenkrát v Sydney…

        Květiny na klávesách…

        Potlesk, přímo extáze…

Všichni už odešli,

jen dívka v bílé říze

se smyslnýma očima,

dávno vyléčenýma od slz,

chová v klíně kříž

a v srdci hudbu,

která ji zněla

při prvním milování.

Je to už dost dávno.

A dohromady to vlastně nestálo za nic.

Tráva studená,

uštvaná a zpocená romantika toho všeho kolem…

Ale bylo to poprvé.

A láska byla velká.

Hlavně potom.

Taková ta skoro básnická.

Dnes se jenom usměje při té vzpomínce.

Usměje se a horkou rukou

smete z bílé řízy

pár kapek noci

na ozdobný šev mramorové hrobky.

Byla tenkrát s tím básníkem

několik měsíců.

Pak konec. Nikdy víc.

Ale on byl až do své smrti s ní.

Nikdy se neviděli.

Umřel, když padal poslední sníh

toho jara,

kdy všude znovu začali hrát tu hudbu

prvního milování.

Nikdy nevěděla, co je to za song.

Musí si aspoň teď něco rychle vymyslet

při tom pohledu na čerstvý hrob,

při vzpomínkách na všechny ty polibky,

setkání v kavárnách s opatrnými slovy

a při vzpomínce na tu noc,

kdy cestou z tanečních

hledali její kabelku

v uličkách cikánské čtvrti.

Dívka v bílé říze,

anděl božsky pozemský,

který se vetřel rovnou z diskotéky

mezi kameny mrtvých.

Žádná rána tu nemokvá.

Jen sametový stín

na nočních stolcích spících.

A nikdo nepije.

Opravdu!

Všichni odešli

a hřbitov zůstal beznadějně plný.

PRAŽSKÉ BLUES

Večer se klouže

po obloucích Karlova mostu

a v rámci slušného vychování

lehkomyslně dovádí

s příběhy nočních duší

a nevázaností moderních výloh.

Ty spíš.

Vzdálena pár okamžiků

od sepnutých dlaní katedrál

i korzujících tramvají.

Spíš

přikryta

mými kradmými pohledy

a vůní petřínského šeříku.

Spíš

a do svítání mi zbývá jenom láska.

Světla začínají žít

a ve všech knajpách

roznáší ohmatané číšnice

alkohol,

kus po kusu,

ozdobně balený

do ulepenýho skla.

Je dobře, že spíš

jako šafrán v křehkém porcelánu.

Jsi moc krásná na to,

abych Tě utrhl,

přivoněl.

A jsi moc krásná

i na omamný valčík

velkoměstské noci.

Před spaním obětuji

nějakou tu cigaretu

pražské okázalosti

a bude mi líto,

že se nehonosím erbem slavných architektů.

Postavil bych Ti alespoň nějaký chrám –

asi tak tři lodě a šestnáct bočních kaplí.

A možná bych uplácal i nějaký ten zámek…

Tak dobrou noc.

Šum města,

udiveného Tebou,

sice jen tak neutichne,

ale radši spi.

Bude to o hodně jednodušší.

Jen takové pražské blues,

hrané náladou

staletí starých cihel

a ožralých bezdomovců…

Moje unavené srdce

je už trochu opotřebované

pro Tebe

a ¨pro radost ze vzrušení

přepychových pocitů

noci a barových (nebo jiných) neonů..

SRPNOVÝ OBRAZ

Srpen si hraje s hudbou nehybných klasů-

je to téměř dokonalé orchestřiště

s kulisami

šumných modřínů a mysliveckých smrků.

Řítícími hvězdami je nasvícena

celá scéna,

postavena dle návrhu

neznámého scenáristy,

který se narodil v mém srdci

a odešel do světa,

kde možná krásně umíral

na ňadrech  prosté australanky,

nebo bídně hynul

ve sklepení Spišského hradu.

Nikdo vlastně nic neví.

Zbyl jen raneček vůní

a jméno v titulcích

jedné srpnové divadelní společnosti,

stižené srdeční arytmií.

POHŘEB

Léto umírá.

Černý oblek má potřísněný

suchým listím,

v kravatě rezavou sponu

a město si slastně užívá pikniku sychrava.

Kočičí hlavy před kostelem svatého Jakuba

popíjejí kapky smutku

z hnisajícího nebe.

A já jsem  dítě mezi hračkami

na malém pískovišti.

Křičím PROČ i ze spaní.

Proč?

Proč máš obočí jak půlměsíc

a na nočním stolku černobílé foto

s motivem jazzové Ameriky?

Proč ta žlutá růže z umělé hmoty vedle?

Je to jako rvát trs z hvězdné louky,

jako klíč k třinácté komnatě.

Jako zaživa pohřbívané léto...

.

OSTRAVSKÁ GALERIE (vstup zdarma!)

Jednou jsem se takhle procházel Ostravou,

za zády stíny z oblohy,

před sebou ticho

jak z vykradených hrobů

v Egyptě.

Jen občas

plíce a pomlácené nohy

starých horníků

zachrčely na pozdrav

a jako číši z křišťálu se špatným vínem

pozvedly

svoji francouzskou hůl.

U vysokých pecí

jsem si udělal pauzu

na svačinu.

Byla se vším všudy

-s černým chlebem, cibulí

a dvěma cigárama.

K tomu jsem si naservíroval

Skácela,

do kterého se mi nedůvěřivě

přes rameno dívaly

tuny prožrané ocele.

Pak jsem svoji túru namířil

k dolu Hlubina

a všechno kolem bylo

skoro jak nepodařená  magie.

Pár špinavých holubů,

šrámy nekonečného smrákání

a žádné zdravé květiny

a zdi domů

kolem té cesty.

Malá cikánečka

vedle baru,

kde snad ani nikdy nepil svět,

na mně volala,

co prý všechno můžu dát,

a že bych si mohl

v bytě pod chodníkem

neskutečně užívat.

A za hodinky dokonce i dvakrát!

Začalo pršet.

Ten déšť snad

na tomhle místě

i zvonky tramvají rozežírá

a nikdo nemá lékárničku

a už vůbec ne bílého koně

ze standarty tohohle města,

kde už se dávno

začaly stavět

za pár tisíc

pomníky Pompejím.

V dešti jsem se probojoval

odřeným betonem,

který předběhl dobu

už kdysi,

protože si nechal udělat

krásný piercing

z kramlí a železných monster,

až na Svinov.

Tam jsem si krásně povídal

s nějakým vágusem

o tom,

co právě večeří

jeden hrobník ze Španělska,

který mu tady před týdnem nechal

svoje jediné slavnostní kastaněty.

Dal mi je do vlaku,

když jsem odjížděl na jih

vyválet se

do jiné galerie

mezi portréty žen

a plátna

s kýčovitými krajinkami.

A všechno bylo jako funus

bez řádně vysvěceného kněze.

KDYBYCH TAK NIKDY NEMOHL SPÁT

Nikdy si nedokážu vysvětlit

a taky ani trochu pochopit,

proč jsi byla tak krásná

v červeném spodním prádle

koupeného podle jednoho letáku,

který vhazují do různotvarných  schráneček

vyděšení poslíčci

a falešní sousedé.

Jo, jo- červené spodní prádlo.

To máte jako vinobraní

s dechovou kapelou-

pěkně od podlahy!

A tančíme!

Vinaři s plnými koštýři

a venku zůstal závoj měsíce.

A taky několik starých bicyklů.

To červené prádlo…

Ono totiž pak zůstalo ležet

vedle velké vany,

kde jsme po sobě kličkovali

mezi plyšovými bublinkami

z veliké dávky pěny

a různých blbých

uklidňujících olejíčků.

Hrála nějaká sladká hudba

o povedených láskách

s tím maximálním happyendem,

když jsme potom leželi

v posteli,

na sobě deku s cválajícím běloušem

a pár vět s nezbytnou něžností

cukrlátek.

Je to už tak dávno.

Potkám tě.

A děkuji.

„Jako by se stalo.“

A v noci sen,

červená spodnička,

tvůj manžel tě možná bije,

moje paranoia,

kumštýři s oblázky

mých představ.

Kdybych tak nikdy nemohl spát,

kdyby ses tak ztratila ke mně.

Přicházíš jen s nočním deštěm

hvězd

a mžourajícími dělníky,

jedoucími z noční směny ve fabrice,

kde u pásu skládají

flaštičky pro tvoje parfémy

a hračky

tvému synovi.

Vstávají tramvaje,

sunou se z vozovny

třeba na Náměstí míru.

Možná jsi zrovna tam.

Možná taky pořád

v tom městečku mezi kopci.

A vstáváš do práce,

do obyčejného špitálu,

kde máš jen modrou a bílou barvu

a protože jsi to ty,

dáváš nemocným

stříbrné náramky naděje

a úsměvy,

které znám jen já

z doby kdy jsem u tebe

stonal se srdcem.

Kdybych tak nikdy nemohl spát.

Dnes nedokáži litovat

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.

Noční můry,

šedokřídlý alkoholici,

přilétají na velký flám.

Máš zpocené tělo pod tou bandou

s flaškami kyseliny

a plechovými hrnky

s těmi nejlepšími ročníky vína

tvých snů.

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš

a není to výjimečně kvůli ní,

holce černobrvé.

Snad máš nějakou infekci ze společnosti,

či kávu stále nedopitou.

Nebo jsi neunesl jedno ze svých náboženství.

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.

Před očima ti běží amatérský dokument toho tvého života,

aby pak stékal tak strašně starou šestadvacetiletou tváří

do děravých džberů

pod svatostánkem

odsvěceného kostela.

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.

Nad Čachticemi je dávno krvavé ráno,

měsíc zapíjí šichtu v hospodě v Sedmihradsku

a ty vstáváš vykoupaný v potu  z  rozházené postele.

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.

Máš to těžké,

vím,

je to příznak filozofie strachu.

Ale proč tě mám litovat,

když v rádiu pořád říkají

to je žití, to je ten život?

VEČER VE DVOU

V kouři mystických ohňů nesměle se radovat.

Tvoje city zraňovat

touhou s obvyklou tolerancí.

Ale stejně si otevřem ten sekt,

koupený v samoobsluze

pro tuto slavnostní chvíli,

která stejně není slavná.

Cinknou sklenky,

a pak zas obyčejný sex…

MLÝN V ŽELEZNÝCH HORÁCH

Sevřený lesy

starý mlýn

tam v Železných horách,

kde se na skalách drží

jen silné zákrsky borovic,

postižené

nejodvážnějšími tvary svých voňavých těl.

Kde smrky, hrdé a silné,

tiše vzpomínají na partyzány,

válečné tuláky smrdící krví

a vůbec na celou tu štrapáci

čtyřicátých let.

Starý mlýn s bludičkami,

které po nocích tkají

zelené žabincové šátky

pro malomocnou hladinu rybníka.

Starý mlýn se zaneseným náhonem

a rozčtvrceným kolem.

Tomuto místu se každý vyhýbá.

I v dnešní – moderní – době.

Kdo by stál o sucho v krku

a o krůpěje potu,

veliké jako pláč moře?

Kdo by stál o ticho

s temnými zvony zla?

Starý mlýn, kde Banderovci podřezali pana otce a jeho rodinu.

Šílená a znásilněná duše jeho dcerky

dodnes bloudí

mezi kopřivami a neupravenými bodláky,

které se drze zabydlely mezi umírajícími stěnami.

Starý mlýn na nevlídné samotě,

kam protékají paprsky,

ale nikdy se neobjeví slunce.

Starý mlýn, kde jsme se poprvé milovali.