Literaturisté

  Štěpán Kučera

 

O nás

Tomáš Martinec

Petr Zemek

Evangelium podle Barnabáše

život Josefa z Damašku (zvaného též Júsuf ad-Dimašqí) převyprávěl Štěpán Kučera

                 1.

                 „A co ještěrky?“ zaútočil jsem.

                 „V názoru na to, jestli je dovoleno jíst maso ještěrek, se naše právní školy různí,“ Džafar si nervózně trhal prošedivělé vousy. „Velký Abú Thawr je dovoluje jíst, zatímco velký Abú Hanífa je proti...“

                 „A co hyeny?“

                 „V otázce hyen panuje podobná neshoda, například medínští právníci jejich maso schvalují, kdežto...“

                 „A ptáci?“

                 „Abú Hanífa zakazuje pouze vrány a supy...“ Džafar začínal být zoufalý, obecenstvo se pochechtávalo, a i chalífa se na svém trůně dobře bavil.

                 „A jak je to s osly??“

                 Džafar konečně ucítil pevnou půdu pod nohama: „Zde je výklad islámského práva jednoznačný – jíst domácí osly je povoleno, jíst divoké osly zakázáno!“

                 „A co zvíře vzniklé zkřížením osla domácího a divokého??“ triumfoval jsem.

                 Chalífa nás přerušil tlesknutím a Džafar se přestal potit. „Dost! Výborně! V dnešní disputaci vítězí náš křesťanský přítel. Vtipně nám předvedl roztříštěnost našich právních škol... časem s nimi budeme muset něco udělat. Přistup, Júsufe, zde je tvá odměna za vítězství.“ Došel jsem k trůnu, uklonil se a chalífa mi podal měšec dínárů. „Přeji si, aby ses s mým ulamá Džafarem utkal ještě v dalších debatách, a potom rozhodnu, kdo z vás bude konečný vítěz. Do té doby, Júsufe, přijmi pohostinství mého paláce. Džafare, vyber pro našeho přítele komnatu hodnou křesťanského učence.“

                 Nemohl jsem uvěřit svým uším. Nedoufal jsem, že můžu v disputaci s chalífovým duchovním zvítězit, a dokonce pak okusit život v abbásovském paláci.

                 Moje rodina se hlásila k řecké církvi, otec měl lékařskou praxi v Damašku a já se před několika týdny vydal na zkušenou do Bagdádu, do centra říše. Znal jsem dobře Písmo svaté i Korán, a taky protiislámskou příručku svého rodáka Jana Damašského... snad proto jsem sebral odvahu přihlásit se do jednoho z řečnických klání, která chalífa pořádal mezi křesťanskými a muslimskými učenci pro pobavení svého dvora. Za téma se obyčejně volily rozmanité náboženské otázky, někdy i problémy filozofické.

                 Připadal jsem si jak v některé z pohádek tisíce a jedné noci, když mě Džafar vedl palácem a já němě obdivoval zlaté mozaiky a gobelíny na stěnách. Džafar mě přátelsky upozorňoval na citace z Koránu, kterými byly vyzdobeny zdi chodeb.

                 Potěšilo mě, že si moje útoky na islámské právo nebral osobně, očividně byl na podobná klání zvyklý. „Je to něco mezi gladiátorskými hrami a vystoupením kejklířů,“ řekl mi s úsměvem. „Ale nečekej, že bys mohl zvítězit, mám připravený trumf, který tě jistě překvapí.“ Potom už se k našemu náboženskému sporu nevracel. Když mě uvedl do mojí komnaty, půjčil mi dokonce jednu ze svých mladých otrokyň, aby mi byla k službám.

                 Jmenovala se Fátima, voněla jasmínem, a když jsem ji spatřil, prolétly mi hlavou ty nejkrásnější verše z Písně písní.

                 2.

                 „Věříte ve stejného Boha jako my, vycházíte ze stejného příběhu stvoření, uznáváte naše proroky... Proč tedy není Muhammad předpovězen v našem Písmu?“ nadhodil jsem otázku, kterou se před lety proslavil Jan Damašský.

                 „Protože jste už dávno spolu s Židy Boží zjevení přepsali,“ opáčil Džafar odpověď, jakou jsem čekal; co následovalo, mi však vyrazilo dech. „Ale to se dneškem mění!“ Můj soupeř se obrátil k publiku a vytáhl z pláště zašlý svitek. „Naši ulamá našli v jeruzalémské knihovně ztracené evangelium, které dokazuje, že se všechno odehrálo tak, jak vykládá Prorok Muhammad! Evangelium podle Barnabáše!“

                 V sále se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet vodotrysky, které v paláci ochlazovaly vzduch. Podíval jsem se na chalífu – usmíval se, uspokojen reakcí, jakou Džafarova zpráva vyvolala; jistě o všem věděl dopředu.

                 „Co to je za nesmysl?“ zeptal jsem se staženým hrdlem.

                 „Žádný nesmysl, vzácný objev,“ odpověděl Džafar. „Barnabášovo evangelium praví, že Ježíš je velký prorok, ale rozhodně ne Syn Boží. Místo něj byl zatčen a ukřižován jeho učedník Jidáš, jemuž se zázrakem změnila tvář do Ježíšovy podoby.“

                 „To je velice pravděpodobné,“ zašklebil jsem se, i když mi do smíchu moc nebylo.

                 „Dále se zde píše, že Ježíšovo učení bude překrouceno jeho následovníky,“ nedal se Džafar vyvést z rovnováhy. Pak rukopis rozvinul a s námahou předčítal řecká slova, která pak arabsky vysvětlil: „Předpovídá se tu příchod vrcholné nádhery všech proroků a světců, která přinese světlo do temnot... To je Muhammad.“

                 „To je lež!“ vykřikl jsem. Kat, který jako symbol vládcovy moci stál vedle trůnu s taseným mečem, vykročil směrem ke mně, ale chalífa ho zastavil. Uklonil jsem se až k zemi a omluvil se za svoji prchlivost.

                 Vítězem disputace se pochopitelně stal Džafar, protože cokoli jsem řekl, hravě vyvrátil citací ze svého svitku. Když klání skončilo, rozběhl jsem se za ním. „Džafare, co je to za hloupost? Jaké Barnabášovo evangelium?“

                 „Povím ti jeden příběh z Prorokova života, Jusúfe,“ usmál se.

                 „Na Šeherezádu si hraj jindy,“ přerušil jsem ho. „Zajímá mě, kde jsi vzal ten svitek.“

                 „V tom příběhu za Prorokem Muhammadem přišel gúl proměněný v krásnou dívku - nelíbilo se mu, že Muhammad hlásá víru v jediného Boha a džinnové s gúly ztrácejí mezi lidmi vážnost. Dívka řekla Prorokovi, že její rodina, žijící v poušti, slyšela o novém náboženství a ráda by si Muhammadova kázání poslechla na vlastní uši. Prorok se s ní vydal ve směru karavan a brzy ztratil Mekku z dohledu. Když si všiml, že po dívce v písku nezůstávají lidské stopy, ale otisky oslích kopyt – to je jediné poznávací znamení proměněných gúlů -, bylo pozdě. Chytil dívku za rukáv, ale držel už jenom prázdný oděv; gúl se s nelidským smíchem rozplynul ve větru a nechal Muhammada stát uprostřed pouště napospas polednímu slunci. Prorok kráčel po dunách a litoval, že mu Bůh neumožnil dělat zázraky, jaké uměl jeho předchůdce Ježíš...“

                 „Zase s tím začínáš??“

                 „Vysíleného Muhammada našli beduíni. Napojili ho, nakrmili a omyli mu obličej velbloudí močí. Když se posilnil, začal jim kázat o víře v nejvyššího Boha - ale oni neuvěřili, že je prorok, a pokládali ho jen za blouznivého básníka. V té době měl každý beduínský kmen vlastního básníka, který svými verši dodával sílu k boji, opěvoval vítězství a omlouval porážky.

                 ‚Náš básník nedávno zemřel,‘ pravil náčelník, ‚a od té doby můj kmen putuje od nezdaru k nezdaru. Zítra se chystáme přepadnout karavanu – slož nám nějakou bojovnou píseň!‘

                 ‚Ale já nejsem básník, jsem Prorok,“ odporoval Muhammad.

                 ‚Jsi básník. Jestli do rána nesložíš píseň, zabijeme tě,‘ rozhodl náčelník.

                 Muhammad se celou noc trápil a znovu litoval, že mu Bůh neumožnil konat zázraky. Když však jitřenka přivítala nový den a beduíni se kolem Muhammada shromáždili, sestoupil k němu archanděl Gabriel a z Muhammadových rtů najednou plynuly nejkrásnější verše, jaké kdy svět slyšel, sladké jako med a zraňující jako ostří meče. Muhammad mluvil o Bohu a o tom, že loupit a krást je ohavné. A všichni beduíni padli před Prorokem tváří k zemi a uvěřili v islám.“

                 „A co z toho příběhu plyne?“ zeptal jsem se.

                 „Že Boží vůle je nevyzpytatelná, odhaluje nám zázraky, kdy a jak sama uzná za vhodné, a my nemáme právo ptát se, proč zrovna teď a proč takhle. Dnes ti Bůh zjevil Barnabášovo evangelium, Júsufe, přijmi ho s pokorou křesťana.“

                 Vyšel jsem do zahrady, svalil se na kamennou lavici a zabořil obličej do dlaní. Nevím, jak dlouho jsem tak seděl, než jsem ucítil známou vůni jasmínu. Fátima usedla vedle mě.

                 „Slyšíš, jak volají hrdličky? Je krásný den,“ pronesla hedvábně.

                 „Už o tom určitě mluví poslední trhovec v Bagdádě!“ zavrčel jsem spíš sám pro sebe.

                 „Myslíš to evangelium? To je skvělá zpráva, ne?“

                 Vyskočil jsem z lavice, a když jsem zachytil pohled jejích gazelích očí, dosedl jsem zpátky.

                 „Mrzí tě, žes prohrál dnešní soutěž?“ zeptala se.

                 „Nejde o žádnou pitomou soutěž, copak to nechápeš?! Barnabášovo evangelium vyvrátí křesťanství v základech, konstantinopolský patriarcha i papež se budou muset sklonit před bagdádským chalífou...“

                 „No a?“

                 „No a?? Muslimové ovládnou svět!“

                 „No a?“

                 Mlčel jsem.

                 „Nevíš, co vyprávějí naši vojáci z prvních linií i vaši byzantští věrozvěsti? To, čemu říkáš křesťanský svět, je místo plné nemocí a hladu. Jestli se tam s vírou v Proroka dostane i naše lékařství, stavitelství a mýdlo, bude to pro křesťany jedině dobře...“

                 „Náš Kazatel říká, že co se dálo, bude se dít zase, a že pod sluncem není nic nového. Dneska jste silní, ale kde je dneska Babylon, Asýrie, Egypt a Řím? I oni byli silní.“

                 „Náš Prorok říká, že každý národ má svou dobu, a když tato doba přijde, nedokáže ji nikdo posunout nebo urychlit ani o hodinu. Ale než skončí doba muslimů, podmaníme si celý svět.“

                 „Bůh potrestá vaši pýchu!“

                 „Když od smrti našeho Proroka uplynulo sto let, dobyli jsme území od Indie ke Španělsku. Dnes uběhlo dalších sto let a naši vojáci postupují pořád dál. Nemám pocit, že by nás Bůh za něco trestal.“

                 „Máš mrštný jazyk,“ usmál jsem se. „Kdybys byla muž, přihlásil bych tě k disputaci před chalífou.“

                 Slunce prosvítalo listím pomerančovníků a kreslilo nám po obličejích. Seděli jsme tam spolu dlouho, poslouchali hrdličky a zvedli jsme se, teprve když do zahrady vešla noc jako vznešená velbloudice.

                 3.

                 „Islám ponižuje ženy!“ zvolal jsem. Bylo mi jasné, že jestli chci zvítězit, musím se vyhýbat dogmatům z Barnabášova evangelia.

                 „Bůh stvořil nejdřív muže, a až pak ženu, chtěl, aby žena poslouchala svého muže,“ opáčil Džafar.

                 „U nás jsou si muži se ženami rovni.“

                 „Rovni? A tohle jsi četl? ‚Ženě řekl... budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout,‘“ zacitoval Džafar ze Starého zákona.

                 „Není vláda jako vláda. Znáš tohle? ‚A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je!‘“ zacitoval jsem z Koránu. „Taky nutíte svoje ženy zahalovat se: ‚Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje.‘“

                 „Hm, dobré. A co tohle? ‚Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje.‘“ zacitoval Džafar z Nového zákona.

                 „To je vytržené z kontextu,“ protestoval jsem.

                 „To, cos recitoval ty, taky,“ opáčil Džafar.

                 Lidé se dobře bavili.

                 „Co je špatného na tom, že ženy chráníme před nástrahami veřejného života a necháváme je rozvíjet, co je jim vrozené – oddanost a něhu -, kdežto muži uplatňují svoji moudrost a energii?“

                 „Tvoje otrokyně Fátima má moudrosti a energie víc než většina mužů!“ Nechal jsem se unést a na Džafarově tváři se mihl shovívavý úsměv. Rychle jsem odbočil: „Mít víc než jednu ženu je nemravné...“

                 „Mít jen jednu ženu je pokrytecké. Mnohoženství odpovídá lidské přirozenosti. Kromě toho Muhammad jasně říká, že muž se smí oženit s více ženami, jedině když se o všechny dokáže stejně postarat.“

                 „Muhammad taky řekl: ‚Z tohoto světa jsou mi nejmilejší ženy a libé vůně...‘ Tomu říkám duchovní vůdce!“

                 „Ovšem hned dodal: ‚... ale největší radostí je mi modlitba.‘“

                 „Myslím, že to po jeho smrti dodali vaši právníci, aby se neřeklo.“

                 Chalífa, známý milovník ženské krásy, se zasmál. Tlesknutím ukončil disputaci. „Dnes udělím měšec vám oběma, oba jste mluvili znamenitě a zábavně. Příští klání tedy rozhodne, kdo se stane celkovým vítězem.“

                 Když jsme vycházeli ze sálu, Džafar se ke mně přitočil. „Zmínil ses o Fátimě,“ řekl, a vehnal mi ruměnec do tváře. „Zdá se, že se ti líbí, a vím, že ani ty jí nejsi lhostejný. Rozhodl jsem se, že jí dám svobodu.“

                 Toho večera tedy pod baldachýn mojí postele vstoupila Fátima oblečená jen do své jasmínové vůně. Šeptal jsem jí z Písně písní: Jak jsi krásná přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem... Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty... Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou...

                 A když večer pokročil a nad Bagdádem se rozzářily hvězdy, poučila ona mě o arabské milostné poezii...

Objali se a v žilách jim

vzplanula krev a hořela

plamenem jasným, dychtivým,

až zapomněli docela

na starosti, na celý svět.

Sál z úst své lásky čerstvý med,

pak její nohy zlehka vzal,

bedra jimi opásal

a hned se vydal bojovat

do války, v které vítězem

současně bývá ty i ten.

                 Ráno mě probudil otupující pocit prázdnoty, jaký nedokážu k ničemu přirovnat. Vyprostil jsem se z jejího objetí a obrátil se na záda.

                 „Co je?“ vzbudila se.

                 „Nic.“

                 „Co je?“

                 „Nic!“

                 „Co je s tebou?“

                 „Nic nebylo, dokud ses nezačala ptát,“ lhal jsem.

                 Dotčeně se stočila do klubíčka.

                 „Odpusť,“ hladil jsem jí nahé rameno.

                 „Barnabášovo evangelium?“ zeptala se tiše.

                 „Nemůžu na to přestat myslet. Nevím, čemu mám věřit.“

                 Fátima odešla do koupelny a strávila tam několik dlouhých chvil. Když se vrátila, vypadala důstojně a vyčerpaně jako vojevůdce, který právě vybojoval svoji nejtěžší bitvu; dnes si při té vzpomínce nejčastěji vybavím pohanského krále Pyrrha. „Jestli se ti pak uleví,“ řekla, „prozradím ti, že Džafar si to evangelium objednal u nějakých židovských padělatelů. Seškrábali text z  bezcenného papyru a napsali na něj, co si přál on.“

                 Chvíli jsem byl jako opařený. Pak jsem vyskočil z postele a hnal se ze dveří. Když jsem si uvědomil, že jsem nahý, spěchal jsem zpátky a nasoukal na sebe nejnutnější oblečení. Fátima se rozplakala, přesvědčovala mě, že Džafar je hodný člověk a že to myslel dobře.

                 Letěl jsem chodbami k jeho komnatě, koránské nápisy na zdech mi splývaly v mlhu, o to jasnější obrysy však dostávaly moje myšlenky. Zrovna když jsem doběhl k Džafarovým dveřím, zaslechl jsem muezzina, jak svolává věřící k ranní modlitbě. Počkal jsem, až se Džafar pomodlí, a pak jsem vtrhl dovnitř.

                 Právě usedal zpátky ke stolu, kde měl rozpracovaný překlad Barnabášova evangelia do latiny. „Chceme ten text rozšiřovat po Evropě,“ usmál se na mě na přivítanou.

                 „Vím všechno!“ křikl jsem. „Vybrali jste mě do toho řečnického klání pro moje mládí a nezkušenost, tušili jste, že nepoznám, že ten svitek je podvrh! Teď budete tvrdit, že i křesťan uznal opravdovost Barnabášova evangelia, nemám pravdu? Svitek dobře schováte a budete ukazovat jenom opisy!“

                 „Vidím, že Fátima neumí mlčet,“ pokýval hlavou Džafar. „Ostatně, je to už skoro tvoje žena, měl jsem s tím počítat. Doplatil jsem na svoji laskavost... Polož prosím ten astroláb, je to velice drahý přístroj.“

                 Uvědomil jsem si, že z rozčilení se chytám různých předmětů, co mi přijdou pod ruku. Vrátil jsem astroláb na místo a sledoval svoje třesoucí se ruce.

                 „My muslimové víme, že věci se odehrály tak, jak jsem to vložil do úst apoštolu Barnabášovi,“ pokračoval Džafar. „Není nic špatného na tom, že jsem umožnil pravdě, aby byla slyšet i v křesťanském světě.“

                 „Hraješ si na Boha!“

                 „Dělám to jenom kvůli vaší zatvrzelosti. Vezmi si nás dva – ty můžeš před chalífou tvrdit, že Prorok Muhammad byl prostopášník, a nic se ti nestane. Kdybych já přijel do Říma a řekl něco takového o Ježíšovi, tvoji lidé mě rozsápou dřív, než stačím domluvit. Islám znamená svobodu. Chceme ovládnout Evropu v jejím vlastním zájmu. Myslím, že mi to Bůh odpustí.“

                 „Evropa si poradí sama. Byzantský císař posílá na sever věrozvěsty...“

                 „Myslíš, že stačí posílat věrozvěsty?“ zasmál se Džafar. „Podívej na Španělsko. Stavíme tam města, školy, knihovny, zúrodňujeme půdu, kterou jste zpustošili... Lidé nás vítají jako osvoboditele, hlavně Židé. Zahnali jsme křesťanské krále do hor, a Barnabášovo evangelium jim konečně zlomí vaz.“

                 „Nedovolím to!“ zvolal jsem a znovu vzal do ruky astroláb. „Odjedu do Konstantinopole a císař vám vyhlásí válku!“

                 „Povím ti jeden příběh,“ řekl Džafar.

                 „Kašlu na tvoje příběhy!“

                 „Byli dva bratři. Mladší z nich pracoval jako pomocník u velkého kouzelníka, a když kouzelník umíral, daroval mu svůj prsten. ‚Dokud ho budeš mít na ruce a řekneš nahlas jakékoli přání, zjeví se džinn, aby ti je splnil,‘ vysvětlil mu kouzelník. Mladší bratr se zaradoval a nechal si od džinna vystavět palác ze zlata, slonoviny, santálu, ebenového dřeva...“

                 „Nešlo by to zkrátit?“

                 „Staršího bratra se zmocnila závist. Taky chtěl žít jako boháč, ale mladší bratr mu odmítal jeho přání splnit. Hádali se čím dál prudčeji, začali se bít, až starší bratr chytil mladšímu ruku s prstenem a uťal mu ji mečem. V tu chvíli měli oba jediné přání: aby džinn zabil toho druhého. Džinn se zjevil, starší bratr ve své ruce držel uťatou ruku mladšího bratra. Koho z těch dvou podle tebe, Júsufe, zabil?“

                 „Staršího?“ hádal jsem a položil astroláb zpátky na jeho místo. Džafar si oddechl.

                 „Pro džinna to byl neřešitelný problém. Sledoval oba bratry, jak na sebe křičí, jeden zaslepený bolestí, druhý závistí... rozpínal se, zkoušel se rozdvojit, a nakonec se roztrhl ve dví a z jeho nitra vyhřezla smrtonosná krvavá tma, která zabila oba bratry.“

                 „A co z toho vyplývá?“

                 Džafarův výraz potemněl. „Že není bezpečné zahrávat si s velkými věcmi - můžou zahubit i toho, kdo si připadá v právu. V Bagdádu tě potkalo štěstí, Júsufe, našel jsi tu milující ženu. Až zítra prohraješ klání před chalífou, odjeď s Fátimou do Damašku a buďte šťastní. A nezkoušej se mi stavět do cesty, jinak z paláce neodejdeš živý!“

                 4.

                 „Učení křesťanů je pomýlené,“ vrhl se Džafar do útoku. Sál byl dneska plný lidí, všichni se přišli podívat na závěrečné vystoupení. „Jejich svaté knihy mluví o Bohu jako o milujícím Otci, ale to je nesmysl – vztah otcovství a vztah lásky může vzniknout mezi dvěma lidmi, ale nikdy mezi Bohem a člověkem.“

                 „Nerozumíš metafoře?“ opáčil jsem. „Je přece jasné, že mezi Otcem a Synem...“

                 „Jakým Synem? Zapomněl jsi na Barnabášovo evangelium??“

                 Polkl jsem slinu.

                 „Celé vaše učení o Trojici je špatné, protože Bůh je jediný a jedinečný.“

                 „Ale to přece Svatá Trojice nepopírá,“ ohradil jsem se. „Ostatně, Korán ji chápe špatně, Muhammad si myslel, že do ní patří i Panna Marie. A ještě navíc si pletl Marii ze Starého a Nového zákona. Ježíš totiž...“

                 „Překroutili jste Ježíšovo učení! Barnabášovo evangelium!“ vykřikl Džafar.

                 Disputace nakonec skončila mojí drtivou prohrou. Chalífa mi poděkoval za účast, dvorští hudebníci rozezněli flétny a harfy do oslavných melodií a všichni dvořané blahopřáli Džafarovi k vítězství. U východu z paláce se mi kolem krku vrhla Fátima: „Pojď, ukradneme ten svitek a utečeme k tvým lidem...“ Přes obličej měla průsvitný závoj, jak se sluší na zadanou ženu. Odstrčil jsem ji.

                 Loudal jsem se podél řeky Tigris, bloumal po tržišti a zabíjel čas. Bez zájmu jsem míjel vystavené zboží – koření, med, olivový olej, datle, fíky, různé druhy mýdel... porcelán z Číny, rubíny z Indie, koberce z Persie, ebenové dřevo z Afriky... Z Evropy tu nebylo nic; jenom na konci tržiště se krčil stánek s anglickou vlnou. Džafar a Fátima měli nakonec pravdu, světu bude líp pod vládou muslimů.

                 Na večer jsem byl pozvaný k mořeplavci Sindibádovi. Vrátil se z další ze svých dobrodružných výprav, a tak uspořádal hostinu, aby poděkoval Bohu, že plavbu přežil. Nebylo mi jasné, jestli se člověk, který sedmkrát vyjede na moře a sedmkrát ztroskotá, těší zvláštní Boží přízni, za niž by bylo potřeba vzdávat díky, ale chtěl jsem přijít na nějaké veselejší myšlenky, proto jsem se v jeho domě zastavil. Sindibád byl vynikající vypravěč, bavil nás příběhy o obřím ptáku Ruchchovi, o ostrově opic, o ostrově lidojedů, o Mořském starci nebo o lidech s ptačími křídly.

                 Vypil jsem víc vína, než jsem zvyklý, takže cestou domů se se mnou celý Bagdád kymácel, jako bych se i já plavil zdivočelým oceánem. Všiml jsem si, jak jasně té noci svítí psí hvězda, která podle Arabů přináší neštěstí. Víno mi rozproudilo krev a zpomalilo myšlenky. Když jsem vešel do paláce, rozhodl jsem se, že si ještě jednou promluvím s Džafarem.

                 Už z chodby vedoucí k jeho komnatě jsem slyšel dívčí nářek a Džafarův křik: „Špinavá opice! Krást je harám, hřích! Kvůli křesťanovi chceš na sebe strhnout Boží hněv?!“ Vtrhl jsem dovnitř a spatřil Fátimu zhroucenou na zemi, vůni jasmínu z ní smyl štiplavý pach slz, nad ní stál rozkročený Džafar a hrozil jí holí. Opodál na zemi ležel papyrový svitek.

                 Vrhl jsem se na Džafara, ohnal se po mně holí a přerazil mi ruku, pověsil jsem se mu na vousy a strhl ho k zemi. Zápasili jsme, pak si už pamatuju jenom Fátiminy oči, rozšířené hrůzou, a v nich svoji